Rozhovor s Tomášem Hanákem VYPRÁVĚNÍ o projektu ZASTÁVKA NIŽBOR

Když jsme domlouvali návštěvu v NIŽBORU a ptali jsme se na dárek, který by pana Hanáka potěšil, odpověď byla rychlá:„Vezměte s sebou HOSTAGRUND BLOKÁTOR RZI!" A tak jsme z NIŽBORU přivezli rozhovor.

 Jak se z herce stane hospodský?

Já jsem byl hospodský vlastně dřív, než herec, někdy počátkem 80-tých let jsem měl se svojí první ženou Janou hospodu, taky trochu divnou, na Klatovsku, daleko od vesnice Chudenice, na kraji lesa. V Rebelech jsem už byl hercem, který hraje hospodského. A teď jsem herec, který už moc nechce být herec – a aby byl zase hospodským, pořídil si tuhle hospodu v nádražním skladu.

Jak došlo k nápadu na ZASTÁVKU NIŽBOR?

Děda byl ajznboňák, mám rád vlaky, koleje, romantiku, zašlé časy – a v Nižboru, kde už léta žiji, stál tenhle temný chátrající krasavec. Tak jsem ho docela levně koupil, jenže jsem nevěděl, co s ním. Bydlet tady by asi moje rodina nechtěla. Ale lákala mě myšlenka sedět jednou ve starém, dřevěném skladu, u kolejí, pít pivo nebo kafe a jen zevlovat, nebo psát...

Jak se dá taková věc získat?

Administrativně to není jednoduché, koneckonců, boj s doklady a čekání na nejrůznější povolení byl možná nejtěžší věcí. Přiznávám, že mi asi trochu pomohl můj známý obličej – ale hodně lidí mi taky uvěřilo, že na tomhle projekt nechci zbohatnout, že mi jde o záchranu cenné drážní budovy i atmosféry místa.

Jak dlouho jste objekt rekonstruoval?

Sakumpikum bezmála pět let. Zezačátku to bylo jen papírování, souhlasy, nesouhlasy, projekty. Samotné práce trvaly asi dva roky, což je sice relativně dlouho, ale nechtěli jsme nic zkazit, barbarsky vyměnit stoleté dřevo za plastový výlisek.

Pomáhal vám s plány David Vávra, slavný to architekt z divadla SKLEP nebo je ZASTÁVKA celá vaše dítě?

S projektem mi pomáhali architekti z pražského studia Break Point, ale základní koncepce nádražní hospody byla moje, vysnil jsem si to sám. David Vávra o mém plánu samozřejmě věděl, ale jelikož jsem beran beranovič, nemíchal se mi do toho. Sám má své práce dost - a krásné! Ale doufám, že mě pochválí – jeho žena s dcerami již tak učinily.

Vyvíjí se projekt ZASTÁVKA NIŽBOR dle vašich představ?

Nestihli jsme všechno dokončit do kolaudace. Zbývá ještě nějaká práce na ubytování pro rodiče s dětmi ve „služebáku“, to bude bonbónek. Taky malé muzeum dětských hraček v „dobytčáku“. Je toho ještě dost, ale vlastně už jen samá radostná práce. Nejhorší je za mnou – a hosté se, díkybohu, hrnou.

Co bylo největším oříškem rekonstrukce?

Objekt byl bez vody, kanalizace, elektřina proudila starými ztrouchnivělými dráty. Musel jsem přemlouvat sousedy, aby mi dovolili podkopat se pod jejich zahradou a ohrozit tak jejich rajčata a lilky. Musel se udělat sklep – jenže díky tomu, že za mocnářství se nové tratě musely stavět šest metrů nad hladinou stoleté vody, k veliké radosti jsme zjistili, že ta dřevěná stavba má základy hluboké snad tři metry, vyskládané z kamenů.

Kde jste posbíral materiály, předměty k vybavení restaurace?

Objížděli jsme šrotiště, prolézali hromady odpadu. Se svolením drah jsme získávali prastaré dřevo ze starých, zřícených vechtrů, zapomenutých, opuštěných vagonů. Prudké dřevěné schodiště je ze Žihle, kde jsem natáčel Cestu z lesa. Leccos nám přivezli železničáři, jen aby ty krásné věci neskončily ve vysokých pecích. Stará váha z padesátých let, šraňky, semafory za cenu šrotu, rozhlasy po drátě, průmyslové lampy...

Jsou doplňky a vybavení objektu původní?

Jak jen to šlo! Lavice, na nichž se v lokálu sedí, jsou z vojenských vagonů z Jižních Čech, bylo na nich snad dva centimetry zelené barvy! Madla, kliky, dveře, mříže, okna...hráli jsme si s každým detailem, stala se z toho posedlost.

S čím jste při realizaci nepočítal?

Že to bude tak vzrušující! Že se budu těšit do práce víc, než na natáčení, že budu oblíkat montérky raději, než nějaký filmový kostým. Ale taky třeba s tím, že mi dojdou peníze – což se stalo. Požádal jsem ministerstvo pro místní rozvoj o záštitu, třeba jen dvacet, deset tisíc na řemeslníky... Vykašlali se na mě, doslova „zvysoka“, až z ministerstva. Čert je vem. Teď jsem vlastně rád, že jsem to dokázal bez nich.

Kdo vám pomáhal na dlouhé cestě k realizaci snu?

No, asi opravdu Bůh. Nejsem věřící, ale někdo nám musel držet palce, dodávat naději, když se všechno hroutilo, když zmrzly nové nátěry, když vítr serval plachty, když špičková vrtná souprava, zatraceně drahá, narazila po pár metrech na kameny a z vrtu prd zbylo. Fortuna tady kroužila velice zodpovědně. Ale nejvíc mi pomohlo, že se rekonstrukce a všech důležitých a náročných prací ujal kluk z Nižboru, Honza Janovský. Bez něj by tady žádná hospoda nebyla – nebo ještě dlouho ne. Příklad neskutečné šikovnosti, přemýšlení při práci, odpovědnosti. Řemeslnické zjevení! Přiznávám, že jsem z něj měl mindrák – ale úplně mi stačilo dělat pomocné práce, brousit, natírat, řezat, nosit, vařit čaj...no a platit, samozřejmě, toho jsem si za ty poslední roky užil až až, moje platební karta byla občas hodně, hodně tenoučká!

Co bylo největší překvapení při realizaci?

Asi pípa, dostali jsme od pivovaru Bernard skvělý stůl s dokonalým chlazením, ale bez opláštění. Napadlo mě, že bychom mohli použít starý, ocelový, nýtovaný, hodně prorezlý a oprýskaný spodek z budky pro vážení vagonů. Když jsme pak na výsledek s Honzou Janovským zírali, tušili jsme, že jiná taková pípa asi na světě neexistuje.

Jak se vám změnil na ZASTÁVCE život?

Totálně! Z natáčecích ateliérů a studií jsem se konečně vrátil do reality. Užil jsem si spoustu kutilské práce. Radost ze záchrany už mizejících věcí. Ale taky jsem zešedivěl. Jsem rád, že jsem to přežil bez infarktu...

...a co vaše rodina?

...a jsem rád, že jsme to s manželkou Bárou přežili bez rozvodu! Nikdo tomu vlastně nevěřil, ani přátelé, ani rodina. Teď, když jsme otevřeli, tak všichni museli uznat, že to sice bylo šílenství, ale že to mělo smysl. A že se to lidem líbí a rádi sem chodí. Na tohle vítězství jsem fakt pyšný.

Spočítal jste si, kolik času jste ZASTÁVCE věnoval?

Veškerý volný čas, no, i veškeré peníze. Byl jsem tady denně. Jedině loni jsme si s rodinou udělali pětitýdenní cestu po USA, se stanem a spacáky – ale je fakt, že kdekoli se objevila železnice nebo vagony, zastavovali jsme a fotili. A nakonec jsme přejeli celou unii ze západního Seattlu až na východ do New Yorku vlakem.

Když jste vybíral partnera pro svůj projekt NÁDRAŽNÍ ZASTÁVKA, co bylo rozhodujícím parametrem?

Jestli jej kromě známé Hanákovy tváře skutečně zajímá i záchrana krásného objektu. Jako staromilec jsem se snažil hledat českého výrobce s tradicí – ne nadarmo točíme Kofolu, Coca Colu tady nenajdete. Materiálů jsme měli pod rukama hromadu, staré i nové dřevo, beton, zdivo, rezavou i novou ocel, ale i instalační plasty či sádrokarton – takže jsem potřeboval výrobce s co nejširším sortimentem, který by zároveň uspokojil i vzhledové nároky projektu. A jelikož nejsem odborník, ale jen kutil, často jsme potřebovali poradit, ukázat, jak na to. A všechno jsme samozřejmě potřebovali hned, přesně v duchu hesla „včera bylo pozdě“.

Jaké pro vás bylo pracovat s našimi barvami?

Přiznávám, že když člověk natírá nějakou dřevěnou podlahovou fošnu už popáté, protože by prostě měla vydržet na slunci i na mraze nápor stovek a tisíců bot, včetně okovaných cyklistických, už tu fošnu i barvu začíná nenávidět. Jenže teď, když po těch fošnách chodí hosté a běhají děti i hbitý personál, už jsem všem těm jednotlivým vrstvám IMPREGNAČNÍCH ZÁKLADŮ, LAZUROLŮ i tvrdých POCHOZÍCH LAKŮ odpustil. A jsem rád, že jsme byli poslušní, poslouchali rady vašich odborníků a nic neošidili. Vyplatí se to.

Jakou zprávu o našich výrobcích byste poslal světu?

Světe, zboř se! Ale houby – světe, natři se! A natři se barvami BARVY A LAKY TELURIA! Ale vážně, vaše barvy jsou fakt skvělé – a nijak drahé. Navíc se mi líbí, že je to osvědčená česká značka, doslova „barva našich dědů a otců“, vždyť jsme jich vždycky měli v dílně spoustu. 120 let, to už je sakra dlouhá tradice, to už je přece, u čerta, důkaz kvality.

Co návštěvníci na ZASTÁVCE V NIŽBORU uvidí?

Mnozí nevědí, na co koukat dřív, jestli obdivovat prostor, nebo detaily. Staré rozviklané židle, prastaré, prokreslené dřevo, hrubou litinu. Děti už brzy uvidí staré hračky v malém muzeu, unavení výletníci usnou ve starém vagonu, žízniví hosté si položí skvělé pivo na keramický tácek na starém umakartovém stole. Naopak televizi tady nikdo neuvidí a techno neuslyší. Hosté se ocitnou v jiné době. A já jim budu zas a znova říkat, jak je rez krásná! Stará zrzka, hýřící desítkami odstínů – a nevěstě přitom její krásné bílé šaty neušpiní! Mluvím samozřejmě o zázraku jménem HOSTAGRUND BLOKÁTOR RZI, což byl zřejmě můj největší natěračský objev. Inu, stará láska nerezaví.