JIž PRAČLOVĚK NATÍRAL I.

Jednou z nejstarších pryskyřic používaných pro povrchovou úpravu, lakování, je šelak , produkt látkové výměny červců rodu Lackshadia. šelak , respektive jeho lihové roztoky, se používá i v současné době a má prakticky nenahraditelné místo při restaurování starého, historického nábytku a jiných dřevěných památkových předmětů. Postupem času se objevují další pojiva, jako např. fermež, kterou podle historických pramenů uměli připravit Římané již 200 let př.n.l. z lněného oleje a klejtu. Používání rostlinných vysychavých olejů v kombinaci s přírodními pryskyřicemi, Sandaraku (pryskyřice z afrického stromu), jantaru a dalších, umění výroby laků, jsou základem přípravy nátěrových hmot, kdy jsou již cíleně ovlivňovány finální vlastnosti nátěru. První zmínky o přípravě těchto laků se datují do 2. století n.l. a k rozvoji na již dobré úrovni pak dochází v 14. století n.l. Přibližně v této době se objevují i první uměle připravené anorganické pigmenty, v 11. století n.l. suřík, v 17. století n.l. červený pigment rumělka a dále postupně zinková běloba, pařížská modř, kobaltová modř, ultramarin, chromová žlu, zeleň a další.

Prakticky na každém kroku se setkáváme s barvou, a je vnímána jako pestrá, různorodá barevnost nebo esteticky a účelově provedená povrchová úprava různých předmětů. Pojem barva je spojen s pocitem našeho vnímání, rozlišování základních odstínů a jejich kombinací, modré, zelené, žluté, oranžové, červené a dalších. V přeneseném smyslu slova je slova barva vnímáno i jako nátěrová hmota, která má mimo estetickou funkci při vytváření vzhledu výrobku i důležitou funkci jeho ochrany a určení jeho vlastností. O tom, že povrchová ochrana se týká převážné většiny všech výrobků není pochyb. Povrchová úprava, její kvalita, vzhled je v řadě případů jedním z prvních vjemů a ne malou měrou se podílí na úspěšnosti výrobku. Uvedené platí nejen pro výrobky spotřebního charakteru jako jsou např. auta, nábytek, přístroje a další zařízení , ale i pro investiční celky, různé stavby, konstrukce, výrobní haly, mosty a další , kdy obvykle převažují požadavky dlouhodobé ochrany nad estetickými požadavky vzhledu.

Při pohledu do dávné historie se v souvislosti s barvami dostaneme až do pravěku, kdy schopnost člověka rozlišovat barvy, které viděl kolem sebe v přírodě a schopnost využívat jejich kontrastu a pestrosti vedla k prvním projevům, primitivním pokusům o kresbu a malbu. Jako první zdroje barevných surovin byly využívány přírodní hlinky, okry, kysličníky a různé zeminy, které nebyly neupravované. Při malbě na stěny byly nanášeny v suchém stavu, podobně jako při malování suchými křídami nebo po namáčení ve vodě k použití v kašovité formě. Nejčastějším motivem jsou jednoduché kresby zvířat a lovecké motivy. Některé ukázky z této doby jsou zachovány do dnešní doby na stěnách jeskyň. K nejznámějším a nejzachovalejším patří kresby na stěnách jeskyň Altamira ve španělsku.

Objevení ohně umožnilo rozšíření možností výtvarného projevu. Umožnilo nejen kresbu opálenými dřevěnými uhlíky (používá i v současnosti - kresba uhlem), ale i využívání sazí, popela a některých pálených nerostů, které v ohništi změnily svoji barvu. Pravděpodobně jedním z prvních byl červený kysličník železitý náhodně „připravený“ na ohništi pálením nerostů s obsahem železa (hnědel, ocelek) .Pro zajímavost, červenohnědý kysličník železitý jako pigment je stále ve značné míře používán při výrobě nátěrových hmot. Postupem času se došlo k poznání, které platí dodnes. Aby prášková barva lépe ulpěla na podkladu, nesprašovala, musí být smíchána s tekutou složkou, pojivem. Prvními pojivy byly rovněž přírodní produkty, náhodně objevené pryskyřičné výrony ze stromů, rostlinné šávy, tuky a krev z ulovených zvířat a podobné, dosažitelné produkty. Toto období, i když s určitou nadsázkou, lze snad považovat jako prvopočátky vznikajících nátěrových hmot, směsí barevných pigmentů a pojivových složek. V dalším časovém odstupu, podle literatury asi od 5.stol.př.n.l., se využívání pojiv rozšířilo o další rostlinné pryskyřice, oleje, balzámy, vosky, ale i vaječný bílek a žloutek. V souvislosti s tímto obdobím se nelze nezmínit o umění starých japonských a čínských mistrů v používání olejového laku ze škumpy fermežové (Rhus vernicifera) nazývaného též jako čínský nebo japonský lak. Velmi pomalu zasychající lak byl nanášen v mnoha násobných vrstvách postupně broušených a leštěných. Dosahovaná povrchová úprava měla velmi vysokou odbornou úroveň a to i v porovnání se současnými možnostmi. Lakováním byly esteticky upravovány a chráněny proti vlivům prostředí různé předměty převážně ze dřeva, ale i pálené hlíny, kovů, kůže a dalších materiálů.